Praha - Divoká Šárka 2003

17. dubna tohoto roku(2003) se naše nemalá výprava : Já (Jakub Š.) Jakub M. Lenka Vojta Radek Datel Verča vydala odhalit tajemství Divoké Šárky v Praze. Už od rána nám přálo krásné počasí (ve vlaku bylo k nevydržení). Svítilo sluníčko nebe bez mráčků, tak jak to má být. Kolem jedenácté jsem dorazili do Prahy na Masarykovo nádraží, a odtud dál metrem a tramvají až do Divoké Šárky. Srdce zaplesalo, když se nám nabídl Mackdonaldův přístřešek, kde si každý vybral po libosti na co měl právě chuť. Ale to už jsme se ubírali po dlážděném chodníčku do pražské divočiny. A bylo se skutečně na co dívat. Naše menší skupinka (Já a Radek) si slezla pár skal, zatímco zbytek podporoval žábu k heroickému výkonu, div jí neupadli všechny nohy. Ze začátku cesty nás doprovázel potůček který se klikatil mezi skalními štíty kopcovitého tvaru. Nejeden z nic jsme vyběhli. Dříve se však naše dvě skupiny spojily u jakési trubky která ústila do již zmiňovaného potůčku, který jsme sledovali i nadále, a kochali se krásou okolí. Slezli si nějaký ten kopec, ze kterých byl výborný výhled a k maní bylo opravdu všechno od krásné přírody přes místy povalující se Pražany a Pražačky :-), až po startující letadla z nedalekého letiště v Ruzyni. Dokonce jsme pomohli i přírodě a odstranily ze středu lesa ocelový drát o nebývalé délce, a zároveň umožnily turistům snadnější výstup na vrchol. Dále jsme navštívili různé výhledy, které se naskýtali během cesty. Například na jednom z nich se Ráďovi povedlo nejenom spadnout z jakéhosi trámu ve funkci lavičky, ale dokonce se mu nějak nikdo neví jak zamotali tkaničky okolo tohoto trámku a nebýt naší pomoci , asi by tam ležel ještě dneska zavalen šiškami, které mu mimochodem taky velmi usnadňovali postavit se na vlastní nohy. Na dalším výhledu zase stála záhadná chýše či chatrč uprostřed trní na srázu. Bohužel jsme zůstali jenom u domněnek co se v ní vlastně ukrývá, holt smůla. Ale to už se blížilo pozdní odpoledne, tak jsme si museli trochu pospíšit a kousek cesty jsme utíkali bůh ví proč. Doběhli jsme až ke skalnímu otvoru, který bohužel nevedl nikam, tak jsme alespoň přehradily přilehlý potok, aby to nebylo tak fádní. Přehrada se povedla a tak se mohlo jít s klidem dál. Došly jsme až k restauračnímu kde se nám najednou ztratila naše barvička na stromech. Dokonce jsme už plánovali jít dovnitř, když tu Ráďa musel vyzkoušet všechny houpačky a kolotoče. No plány nás okamžitě přešly. A tak jsme se mohli díky Lence, která někam zmizela a najednou se opět vynořila odněkud z lesa, pokračovat dál. To už tu ale byl cíl (teda alespoň pro některé jeden z prvních cílů). Dorazily jsme do hospody která se jmenovala snad u Matěje, nebo nějak tak hodně podobně, kde jsme si dali spíše podprůměrné jídlo za nemalý peníz, ale jelikož jsem všichni byli rádi že jsme rádi, tak jsme to do sebe s radostí naházeli, a ani jsme moc nereptali. Další cíl byl někde na nějaké Babě, z které se nakonec po dlouhém bloumáním ulicemi vyklubala několik set let stará dáma v podobě zříceniny nějakého domu. No pěkně jsme si ji prohlédli a šlapaly zase dál teď už směrem k nádraží. Cestou jsme narazily na pískoviště s dřevěným hradem. Někteří z nás neodolaly, vždyť vrátit se do dětských let je tak snadné. Následovalo ještě několik partií šachů na přilehlé šachovnici. A pak odchod pomocí metra na nádraží. Kde jsme se ještě za posledních pár korun občerstvily, ale to už nám jel vlak domů. Po cestě jsme ještě debatovali o cikánech a feťácích v okolí Čelákovic, taky nám podle Radka upadaly některé části těla, což neopomněl sdělit našim rodičům, kteří se nás dovolávali pomocí mobilních telefonů. No prostě parádní závěr dne:-)