Laponsko 2016

Začalo to na letišti v Praze. Dobalujem, Vážíme.

Nakonec se všichni vešli do váhovejch limitů a 24.2. jsme opravdu odlítli do Helsinek. Čeká nás noc na letišti:).

V letadle do Ivala - nejsevernější Finské letiště.

Ivalo nás přivítalo krásnými -19°C. Jari čekal tam kde měl, takže nic nebránilo dalšímu posunu do Utsjoki - nejsevernější město Finska:)..

V Utsjoki - přebalujem do bobů, dokupujem zásoby v místnim shopu, kde měli opravdu vše:)...teda až na alkohol:D

Startovní fotka v Utsjoki. Podle místních jsme crazy people. Když jim sdělujem naše plány tak jen kroutěj hlavou a smějou se nám:D. Z leva: Kolibřík, Ohr, Kuba, Já, Komár, Falca, Rouby a na zemi Vojta

Po pár metrech se Kubovi urvaly boby a Ohrovi blbnou sněžnice:D, ale nás nic nezastaví.

Teda skoro nic...Komárovi jsem chtěl jen trochu pomoct vyprostit boby ze stromku a takhle to dopadlo:D

Naše tempo bylo odhadem tak 0,5km za hodinu:D. Sníh byl strašně hlubokej a prošlapávat stopu tady bylo za trest:))

Nicméně se nám opravdu podařilo dojít až na místo kde jsme podle plánu měli spát.

Pijem ještě pár piv a pak už byl každej rád, že může zalízt do spacáku:))

26.2. Ráno bylo opět nádherných -19°C.

Vaříme snídani a čaje do termosek. Vtip byl v tom, že člověk musel bejt kvůli zimě v neustálym pohybu...

Naše stopa z předešlého dne a východ slunce. Slunce nám každý den svítilo přibližně 8 hodin denně:)

Tento den jsme šli po Utsjoki trail - po cestě ale ani památky.

Jedna z posledních borovic...

Míra prošlapává cestu kamsi do kraje věčného sněhu a ledu:)

Komár s Mírou se tu snažili seběhnout kopeček, aby je nedojely boby....no a takhle to dopadlo:D

Tento den jsme to ještě neměli moc vychytaný....každou chvíli se někomu převrátily boby. Každej tedy narovnával boby toho před sebou...Ten poslední měl smůlu:D

Princip zapřáhnutí bobů měl každý trochu jiný....někdo měl prostý šňůry na prádlo, někdo plastové trubky, někdo hliníkové. Někdo to měl přivázané k pásku, k sedáku nebo k sundavacímu bederáku z batohu. Prostě co koho doma napadlo:))). Všichni jsme měli boby Champion buď od firmy Sulov, nebo Rulyt. Oboje byly ale stejné...

Takhle má vypadat polárník:D...

Bílo, ticho, klid, bezvětří - dochází mi, že přesně takhle jsem si to vlastně představoval....

Pauza na sváču a focení sobů:)

Hned první den a my potkáváme stádo sobů...Tím se nám vlastně plní jeden z cílů výpravy.

Falca jako správný fotograf se vydává skoro až k stádu.

My mezitím mažem na kopec kde dáváme oběd:)

Tak to jsou oni....sobi:)

V laponsku jsou stáda polodivoká - to znamená, že každý sob někomu patří. V krajině se ale pohybují naprosto svobodně a bez omezení.

Obědová pauza....Tento den bylo nádherně, ale i tak mi po každé pauze ještě chvíli rozmrzaly konečky prstů:))

No a Sobům to nedalo a přišli se podívat na to co máme dobrého...

Námraza na stromech a třpytící se sníh...nádhera:)

Nechávali jsme za sebou takovouhle nádhernou stopu...

Tady je vidět jak krásně rovně jsme šli:)

Za každym kopcem se vždy podle GPS určil další směr...

Kuba prošlapává stopu:)

Poslední dnešní kopeček...

Šeří se a síl docházej...

...ale my víme že do cíle je to už jen 3 kilometry:))

A když slunce zapadlo uplně, objevuje se před námi první autiotupa - Goahppelasjarvi.

Nádhernej srub, kde jsme měli v plánu tuto noc přespat. Nikde nikdo, odemčeno, takže nám v tom ani nic nebrání:)

No ano...je to opravdu ona...už první večer cca v 8 hodin se nám poprvé ukázala polární záře:)

Tím se vlastně plní další cíl výpravy - vidět polární záři:)

V autiotupě:). Tak se ve Finsku nazývá srub který je určen pro turisty a polárníky. Autiotupy jsou odemčené, bývají tam kamna a plynový sporák. Smí se zde zůstat maximálně 2 noci.

Kamna v Koahppelasjarvi. Takto jsme v hrnci tavili sníh...Bylo důležité po cestě večer doplnit tekutiny...Vodu jsme vlastně dělali celou noc až do rána. Ráno už stačilo jen přihřát a nalejt do termosky:)

Naše společná fotka s polární září...

Tento den se dokonce na chvíli lehce zbarvila do oranžova.

27.2. Ráno bylo potřeba donosit dovnitř z dřevníku dříví, naštípat a udělat třísky pro další obyvatele autiotupy:)

Ráno nás čekala špatná zpráva. Rouby a Ohr se rozhodli vrátit se zpět. Pokračovalo nás tedy už jen 6. Toto je poslední společná fotka celé skupiny.

Je ráno a my (Míra, Komár, Vojta, Kuba, Falca a já) jdeme dál. Čeká nás den chůze mimo jakékoliv cesty, stezky, stopy...Jdeme do míst kam se mimo zimu z důvodu ochrany přírody ani nesmí...

Slunce vychází nad kopcem...

Pohled zpět do údolí. Tam někde byla naše autiotupa.

Svačinová pauza...Dodržovali jsme pořád stejný picí a žrací režim. Ráno snídaně na autiotupě. Většinou nějaká kaše, polívka...atd. Po zhruba hodině až dvou cesty picí pauza a tyčinka, nebo sušenka. V poledne oběd - většinou sušené maso, lovečák, kus chleba, suchary a podobně:). No a ke konci dne, když už docházely síly další pauza na sušenku, nebo podobně:). Večeře samozřejmě až ve srubu:).

Kdž se lehce zatáhlo, tak byla docela i zima:D...Dnes -24°C.

Po překonání jakési náhorní plošiny, nás čekalo asi 10km po planině bez jakéhokoliv kopce.

Pravděpodobně obědová pauza:)

Planina končila řekou Carsejohka. Ta byla naštěstí úplně zamrzlá. Problém byl spíše v tom, že v údolí řeky byl strašně hlubokej prašan. Ten kdo šel první se brodil občas třeba i do půlky stehen. Takže jsme se v prošlapávání střídali třeba i po 100 metrech.

Na řece Carsejohka.

Vojta. Zrovna se moc neboří, ale na louce před ním to bude extrém.

Údolí řeky nás hodně zpomalilo...začalo se stmívat.

Falca si tu ustlal v prašanu:) Napadá mě nejčastější poslední polárníkova věta před smrtí: "Klidně běžte dál. Já si tu jen chvíli odpočinu a pak vás dojdu."

Lehce spřeházené...Svačinka u řeky:)

Nastoupali jsme pár metrů a už se zase dalo jít...cca pul kilometru před chatou jsme přecházeli tyto zaručeně medvědí stopy vedoucí přímo do medvědího brlohu:)

Autiotupa Madjoki. Dorážíme skoro úplně za tmy:).

V autiotupě Madjoki.

Mírovo výživné jídlo:D

Všichni najedeni:). Pouštíme se do doplnění tekutin. Výběr byl velký. Měli jsme Slivovici, Stroh, Tatranský čaj, potom cosi Kubovo a samozřejmě hafo rumu.

Polární záře jak jí zachytila Falcova GoPro kamera.

Ze všech fotek ze srubů by se mohlo zdát, že je tam snad nějaké osvětlení. Ten dojem dělá pochopitelně blesk z foťáku. Takže realita vypadala asi takto:). Jediné čím jsme si svítili byly svíčky a čelovky:)...

Míru jsme vyhnali ven vyfotit tento měsíc:)...Měsíc sice vyfotil, ale dost u toho nadával, protože tam zapadl kamsi do závěje nebo co:D

28.2. Je ráno, krásně jasno a pořád ještě bezvětří...Zima tak akorát kolem -15°C (Na sluníčku), takže luxus:)

Z Madjoki opět lehce stoupáme...

Dnes nás čekal luxusní firn. Skoro celý den se šlo krásně.

Přicházíme do jednoho (podle mě) z nejhezčích míst cesty.

Klukům nějak haprovaly GPS a tak mě přehlasovali a šli jsme blbě, ale zato moooooooc pěkným místem.

Nádherně zamrzlé břízy pýřité. Kromě nich tu rostou ještě mechy a lišejníky, ale ty byly pochopitelně pod sněhem.

Byl odsud nádherný výhled ne hory kam bylo v plánu se vydat další den.

Někde tady jsme se asi hodinu dohadovali o tom kam jít dál.

Nakonec jsme se dohodli...a správně určili směr k autiotupě Kuivi.

To je ona:)..Kuivi autiotupa.

Západ slunce.

Pár fotek dokumentujících život na autiotupách...Na této je plynový vařič značky Primus:))

Hrnec na kamnech bylo nutný pořád doplňovat sněhem.

Komár mi podává pytlík mandlí a já mírovi grog...Bylo důležité umět správně věci podávat:D. Před kamny se jako každý den suší Falcovy papuče.

tady mi Míra podává dřevo a já ho podávám do kamen:D. Tato autiotupa byla asi nejluxusnější ze všech. Měla dokonce záchod a dřevník uvnitř. Původně jsem sem chtěl dát fotku záchodu i s jedním místním obyvatelem myšákem hovňousem...No nakonec jsem si to radši rozmyslel:D

Podávám Mírovi ovčí vložku:D a Falca nám za chvíli podá sníh...Všechny autiotupy v této oblasti jsou uvnitř uspořádané stejně. To nám po příchodu vždy velmi usnadnilo orientaci. Po příchodu jsme měli rozdělené role: Já jsem zatopil v kamnech, Kuba přinesl sníh, Míra zapnul plyn, Vojta ho při odchodu vypnul, Falca fotil polární záři a Komár....Co dělal do prdele Komár?:D

Samozřejmostí byly zápisy do kroniky. Jak do místní, tak do naší. Večer proběhla porada a hlasování a našem dalším postupu. Vzhledem k různým nemocem, únavě a zraněním jsme se dohodli, že tu zůstaneme 2 dny. Zítra se kdo chce vydá na nejvyšší horu Guivi (640mnm) a kdo nechce si dá den odpočinku.

29.2. autiotupa Kuivi ráno před naším odchodem na horu Guivi.

Nejspíš nejhezčí srub naší výpravy.

Boby sebou dnes táhnem jen proto abychom na nich mohli na zpáteční cestě jet dolů:D

Dnes bylo sice pěkně jasno, ale pořádně foukalo. To snižuje teplotu třeba i o 10°C.

Na Guivi se nakonec vydáme Já, Kuba, Míra a Komár...Vojta s falcou jdou s námi jen kousek.

Pokračujem tedy už jen 4.

Krajina zde byla velmi extrémní...Zima, vítr, bílo...Nedovedu si představit, že bych tu musel být déle než bylo nutné pro výstup.

Už kousek pod vrcholem:)...

Ani nevíme, že přes ty kopce nalevo pozítří půjdem...Jinak toto je výhle z vrcholku hory.

Hora Guivi 641mnm dobyta.

Sjezd z hory Guivi:)...v jednom místě to celkem svištělo:)))

Vojta to měl srovnat a srovnal prd:D...Toto je vrcholek hory. Jakási cedule uprostřed a pravděpodobně dvě mohyly.

Kuba jede....nebo nejede?

Vrchol a krajina kolem.

Zvláštní navátá duna, kolem které jsme šli dolů zpět do srubu.

Obídek po návratu:)...Nemocnýho Vojtu střídá nemocnej Komár...

Malá ochutnávka fotek polární záře. Tento den byla velmi silná...

Bylo zvláštní to sledovat.

Polární záře někdy jen tak neměnně vysela na obloze a někdy se měnila a přesouvala tak rychle, že se to ani nestačilo sledovat...

Polární záře nad autiotupou Kuivi. Tady je asi nejvíc patrný i lehce červené zbarvení.

1.3. a my opouštíme toto magické místo. Dnes opět trošku nevíme do čeho to vlastně jdem...čeká nás totiž sestup do Kaňonu Kevo.

Určili jsme směr a už to mažem přes vyfoukané, zamrzlé pláně.

Před samotným kaňonem Kevo nás čekali dva menší minikaňonky:)...Toto je jeden z nich.

Oběěěěěěd....

Komár sjíždí kopec...

Toto je první ďolík který nám stál v cestě. Někde pod sněhem a ledem teče říčka, která se dále napojuje do řeky Kevojoki v kaňonu Kevo.

Sestup do druhého kaňonku:D...

V tomto místě bylo důležité se správně trefit mezi stromk:D

Tyhle terénní rýhy nás celkem zdržely, tento den dojdeme až skoro za tmy.

Falca jede...ale vypadá to že daleko nedojede:D

Komár...jako správnej polárník se zmrzlou nudlí u nosu:D

A to je on. kaňon Kevo.

Důležité zde bylo trefit správné místo pro sestup. Podél kaňonu tu vede letní trasa Kevo trail.

Zdlouhavý a v posledních 100 metrech i poměrně náročný sestup.

Nicméně sestoupit do kaňonu se podařilo a podle plánu zde nacházíme tuto kammi. Kuba lopatou odhazuje zapadané dveře...

Kammi je označení pro jakousi chatku, nebo spíš hobití noru. Kammi nejsou tak luxusní jako autiotupy. Nejsou zde kamna, není zde vřič, nejsou zde postele. a bývá v nich zdaleka méně prostoru. Z místní kroniky jsme zjistili, že tu půl roku před námi nikdo nebyl.

Tato kammi je ale uvnitř moc pěkná. Jsou tu dva stoly a luxusní krb:). Po rozdělání ohně se nám povedlo kammi pořádně začoudit. Komín byl totiž zapadanej sněhem. Sníh se z něj nakonec povedlo dostat Vojtovi, kterej do něj mlátil koštětem tak dlouho až o něj to koště zlomil...

Nejprve docela dlouho trvalo, než se to uvnitř jakž takž vytopilo. Ale ráno tam bylo největší teplo ze všech srubů....asi kvalitní hliněnosněhová izolace:)

2.3. snídaně...

Ranní pohled na kammi...Ráno jsme se ještě vydali na průzkum nedalekého vodopádu Fiellu. Mimochodem druhého nejvyššího vodopádu ve Finsku.

To je on...vodopád Fiellu. Docela by mě zajímalo kolik lidí tu takhle v zimě bylo. Na internetu jsem zimní fotky vodopádu nenašel...

Společná fotka u zamrzlého vodopádu. Komár chybí...bylo mu blbě tak nám aspoň dělá horkou vodu na čaj...

Vodopád Fiellu..

Lano přes řeku Fiellujoki, které má v létě pomoct s broděním. My jsme naštěstí měli řeku zamrzlou...

Schody nahoru dále na trase Kevo trail. Naštěstí měly zábradlí:D. Cestu nahoru se snaží razit Kuba. S Mírou si chudáci museli dát bágly na záda.

Stoupání to bylo brutální...spousta sněhu a téměř kolmá cesta.

Škrábu se nahoru. Zamnou v údolí je vidět kammi a dřevník. Schválně kdo je najde?:)

Taaaak a jsme z kaňonu venku. Nahoře šíleně foukalo.

Dostáváme se asi do nejnehostinějších míst naší cesty. Do kraje kde byl jen sníh, zima, vítr, nás 6 a podivný kámen kdesi na obzoru.

K tomu kameni jsme šli snad 5 hodin (i když mě přišlo že tak 10) a on se pořád nepřibližoval. Celou dobu jsme čuměli na ten stejnej obzor, stejný všudypřítomný bílo a podivnej šutr v dálce. Nakonec jsme se ale ke kameni přiblížili. A on to nebyl kámen, on to byl les. Po tom co jsme se přiblížili ještě víc se z lesa najednou stalo ještě něco úplně jiného....

...k našemu překvapení. Obrovské stádo sobů.

Mohlo jich být možná stovky.

Nakonec pochopili, že se zastrašit nenecháme a uvolnili nám cestu:). Po tom co jsme prošli se vrátili zpět na své místo:).

Komár nenechal nic náhodě a před mrazem a větrem ukryl úplně všechno...

Totální bílé peklo:))V téhle krajině se velmi špatně orientuje v prostoru. Člověk neví jestli jde nahoru, nebo dolu a pořád o něco zakopává i když vlastně není o co...

Velmi zajímavé místo, kde se procházelo úzkou štěrbinou mezi vrcholky kopců. Na obou stranách nad námi byly poměrně velké sněhové návěje. Naštěstí jsme prošli:)

Najdete horizont?:)

Do autiotupy Njavgoaivi jsme došli opět téměř za tmy. Byl to opět poměrně náročný den. Uklidňující je pro všechny to, že nejnáročnější úseky cesty už máme za sebou.

Míchám grog:)...na týhle fotce je vidět uvolňující se vlhkost, která vadila snad jen Kubovi:D

Asi dobrota:D

jojoo...pohoda...Kuba byl jedinej kterého minula finská chrchlavka...

S horkým alkoholickým nápojem v ruce je každýmu polárníkovi hej:D. Vojta ale na toto místo v dobrym vzpomínat nebude. Brzy ráno totiž vyběhnul na kadiboudu (vždy vzdálená cca 50 metrů od chaty) a nějakym zvláštnim způsobem se mu podařilo se tam zamknout zvenku. Mezitim jsme všichni vstali a v klidu dělali snídani a vodu. Občas někdo pronesl větu typu:"Co tam ten Vojta kurva tak dlouho dělá?"...No po hodině už to bylo fakt divný a havně se mi chtělo srát. Vylezl jsem teda ven a v tom slyšim z hajzlu volání že se odtamtud nemůže dostat:D. No jak je možný že byl zamčenej zvenku nevíme. Je to záhada asi jako ta o Uralu a hoře mrtvých...No a jak z toho byl chudák vynervovanej tak tam navíc nechal zbytek masa, který si šetřil na poslední autiotupu.:D

3.3. snídaně:)...Dnes nás čeká nejkratší etapa. proto jsme si dovolili i lehce přispat. Vstávali jsme podle předpokládané náročnosti dalšího dne.

Ranní startovní fotka s autiotupou Njavgoaivi.

Autiotupa Njavgoaivi

Njavgoaivi v lese.

Ráno jsme vyrazili za pěkného sluníčka. Bohužel to dlouho nevydrželo.

Autiotupa Ruktajarvi. Dorážíme sem poměrně brzy. Dalo by se říct, že na oběd.

Ruktajarvi je poslední autiotupa na naší cestě.

Důležité hned po příchodu bylo pořádně rozpálit kamna. Když vojta zjistil že nechal maso na předchozí autiotupě tak tam asi hodinu seděl a mumlal něco o tom že se tam pro něj musí vrátit:D..No pochopitelně nevrátil:)...

Čas si krátíme karetní hrou Bang!

Večeře:)

4.3. Loučení s poslední autiotupou.

Zamrzlé jezero:)....Tento den byla téměř celá cesta projetá skůtrem. Blízkozt "civilizace" byla znát...

Šlo se nám tedy pěkně. blo to navíc po rovině. a mezi stromkama už tolik nefoukal vítr.

Už jen pár stovek metrů nás dělí od silnice, která tuto oblast ohraničuje.

A jsme tu. Po víc jak tejdnu vidíme jiný lidi, silnici, auta:)))....

Zbývá už jen přespat kousek za silnicí a doufat že ráno přijede bus:)

5.3. Taaak...a to už je ráno:). Čas na balení jsme si tu zkrátili zdlouhavou debatou o palmovém oleji:D

Tak a v tuto chvíli už opravdu končí náš trek. Skoro snad i se slzama v očích budem za chvíli donuceni nastoupit do vyhřátého autobusu, který nás odveze zpět do civilizace:))...Pokud tedy přijede...

Autobus opravdu nečekaně přijel. Jeli jsme ze zastávky Sulaoja zpět do Ivala....máme to za sebou:)...Těšíme se hlavně na...

...na PIVOOOO!!!! a na....

...na ŽRÁDLOOOO!!!...Samozřejmostí byla ochutnávka místních specialit ze sobího masa:)..Potom už následoval pouze nějaký ten nákup suvenýrů...

Náš slavnej příchod na letiště v Ivalu, kde jsme se opět setkali s Ohrem a Roubym.

Selfíčko s letadlem:D