Silvestr 2003: Velká Úpa 2004

28.12.(neděle)- ráno byla obrovská snídaně, tedy alespoň pro někoho, následující plán byl asi takový: Já, Polášci a Datel, se vyvezeme na Růžohorky a sjedeme kousek níž, kde potkáme Jakuba, Lenku, Verču a Ondru. Naše skupina se tedy vydala na cestu Do Pece k vleku, pohodlně se vyvezla nahoru, kde mimochodem bylo krásně. V tom nás napadl geniální plán, vylézt ještě na sněžku, když už jsme tak blízko, Ráďa zavolal druhé skupině, ta mimochodem ošetřovala nějakého němce, Ondra jim napovídal že jsou studenti medicíny a bůh ví co ještě. Tak jsme se tedy vydali na Sněžku jelo to celkem pěkně, až jsme si z toho vyskočily,bohužel Sněžka není žádný pidi kopec, přišlo tedy i na docela prudké stoupání.Ovšem stálo to zato, nahoře byl krásný prudký vítr hryzající do tváří svým nepřehlédnutelným mrazem, ruce se pomalu nedali vyndat z rukavic a tělo jako by se stalo kusem ledu. Udělali jsme tedy pár fot, prohlédli rozevlátou mapu a vydali se horem pádem, co nejrychleji dolů. Naneštěstí dolů vedla zledovatěla skluzavka s místy narafičenými kusy obnažených kamenů. Kdyby někdo spadnul, nepřišel by tedy jenom o stabilitu, ale mohl se svést i o pár metrů níže a nechat místo na budoucí záplatu. Jedinou škodolibou radost v našich srdcích působil pohled na holé polské stráně.

Další část už byla o něco přívětivější, byli jsme přece jenom o pár desítek metrů níž, vítr už tolik nefoukal a led byl přikryt vrstvou sněhu. My s Ráďou nasadili a cestou brzdili zachytávajíc se o větve keříčků, které napříč cestou nebyli vzdáleny víc jak půl metru, plužit se tedy moc nedalo, a keřík alias brzda dokonale postačoval. Za nějakou dobu už se pomalu začalo smrákat,

jsme dosáhli jednoho ze svých cílů, a bylo na čase myslet na cestu domů. vytyčili jsme si trasu a co nejrychleji jsme se vydali k domovu.

Cestou jsme už jen narazili na cestu do lesa značenou cedulí ve smyslu: Nejezděte po této cestě, nebezpečí úrazu, použijte sjezdovku Portášky. Byla sice tma, ale přečíst se to dalo. No samozřejmě jsme to přesto vzali tou cestou, někdo sjezdmo, někdo sáňko, někdo s mnohými pády, ale nakonec jsme všichni vyjeli z tohoto zatraceného lesa, cestou necestou jsme byli ve Velké Úpě a v naší chatě. Kde už jsme si jenom udělali palačinky a užívali si klidného večera. Jo abych nezapomněl, Ráďa slavil 17 narozeniny.

29. 12. 2003 (pondělí)- ráno opět vydatná snídaně. Celý tento den byl ve znamení sjezdovek a snowbordu. Já, Ráďa, Vojta, Verča, jsme si zašli půjčit do půjčovny nářadí, a mohlo se vesele vyjet. Celý den jsme tedy brázdili Portášky odshora dolů, popřípadě odshora do půlky. Vojta jako jediný na snowbordu brázdil o něco více, protože za sebou nechával obrovské stopy v podobě svého těla, popřípadě jeho části.

Ostatní: Jakub, Lenka Ondra, vyjeli neznámo kam na běžkách. Nejzábavnější byla toho dne příhoda němců v půjčovně, vraceli jsme lyže a nedala se přeslechnout jejich hádka s majitelem, přišli totiž vrátit sáňky, které byly zlomené a majitel je chtěl zaplatit škodu, němci se pravděpodobně hádali o cenu a tvrdily, že ty sáně rozbité nejsou. Když jsme vraceli lyže jednomu ze zaměstnanců na naše slova, že tu mají dnes rušno odvětil " to víte, když si na jedny sáňky sednou takovýhle dvě tlustý prdele a pak je nechtěj zaplatit, není se co divit." Byla to legrace. Exhibice na snowbordu, byla to opravdová sranda a zkusit si to musel každý.

Večer jsme se vydali na bowling do nedaleké herny, volno měli bohužel až za dvě hodiny, tak následovala procházka do Pece a zpět. Pak už přišel na řadu řečený bowling, jen pár připomínek, profesionálům to moc nešlo, Ráďa pouštěl kouli místo toho aby jí házel, Ondra H. měl štěstí, jako nikdo jinej a Vojta šedá eminence, zákeřně číhal a střádal své bodíky.

30.12. (úterý)- Verča nás opouští, jedno velké mínus. No jelikož většina z nás šla večer pozdě spát, musela to ráno dohnat, takže Matáskovi zoufalé pokusy někoho probudit většinou ztroskotaly. Nakonec jsme se ale přeci jenom sebrali a vydali se na cestu. Vyšplhali jsme do obrovského kopce, překročili potok, udělali prostor běžkařům, ať je jim země lehká, a nakonec jsme dorazili na nám Gymplákům dobře známé místo v okolí našeho Lyžařského výcviku.

Mezitím Ondra H. ohnul svou vahou Jakubovi hůlku, docela sranda. Na oběd jsme zašli na kolínskou boudu (docela ušel, až na tu cenu), dali jsme si zde taky koláček. Následoval sjezd do Pece, který byl místy tak prudký, až jsem se musel odpichovat hůlkama, a Ráďa na mě mířil svou holí. V Peci se jelo uzounkou cestou v těsné blízkosti potoka, do kterého někteří málem zajeli.

Večer už jen Matásek měl svůj malý příběh, jeho nejlepší tajemství, dokonce nám něco potom zapsal do kroniky. Mimochodem zmizelo nám nejmíňń dvě deci fernetu, ne že bych toho litoval.

31.12.2003 (středa)- Silvestr Celý den byl pojat vcelku odpočinkově, absolvovali jsme jen krátký výlet, kolem Černé hory, na Kolínskou boudu, Mimochodem Matásek si zlomil hůlku (tu neohnutou), protože neumí jezdit z kopce. Vojta s Datlíkem se k nám připojili až u pražské boudy, protože museli ráno dlouho spát. Na druhou stranu Ráďa s Matáskem se odpojili, jelikož měli hlad. Od Pražské boudy jsme si sjeli mírný kopeček cestou, kterou jsme ve středu jeli nahoru. Byla to paráda. Dojeli jsme domů ještě za světla. Lenka právě vrcholila přípravu chlebíčků, vypadali fakt nádherně, bohužel je bránila vlastním tělem a nikomu nedovolila ochutnat, musel to přeci schválit její bratříček. Ten samozřejmě dojel značně opožděn po západu slunce, kdy už všichni slintali hladem, naštěstí chlebíčků bylo dost, tak jsme je jedli ještě druhý den :-).

Po naplnění bříšek jsme se šli projít ven, vylezli jsme skoro až na vrchol Portášek (asi do první třetiny), mezitím jsme odpalovali petardy a sháněli sirky, nebo zapalovač. Když nás to unavilo, sjeli jsme po zádech někdo po předu, někdo hlavou napřed dolů, taky jsme uspořádali závody atypického spřežení (koně byli vzadu a tlačili), samo sebou, že jsme s Datlíkem vyhráli.

Pak jsme potkali nějaký dvě čuz.. holky, chvíli jsme se s nima dohadovali, jestli jít nahoru, nebo dolů, nakonec jsme je přesvědčili a šli dolů, zatímco my jsme šli rovně do chaty. Následovalo další pojídání chlebíčků, pití atd. Těsně před půlnocí jsme se začali strojit, na venkovní oslavu, všichni co sebou měli něco bouchacího, tak to něco vzali a jen odbila půlnoc, začali to o sto šest bouchat, bohužel všichni okolo, měli většinou větší kalibry než mi, akorát Ráďa běžel se zapálenou meginou na němce, naštěstí si ten němec začal. Když to všechno dobouchalo, vrátili jsme se do chaty, kde se někteří vydali spát, jiní ladili kytary po telefonu, a někteří se snažili vypít všechno co sebou měli.

1.1.2004 (čtvrtek)- Nový rok Pro některé kritický den, hlavně pro Matáska, Spalo se totiž nejmíň do dvanácti. Po snídaňoobjedu jsme se vydali lanovkou opět na Růžovou horu, odtud se sjelo do nedaleké hospůdky, kde jsme dostali zajímavou slevu a k tomu porci jedna báseň. Pak jsme všichni absolvovali jízdu v boulích, nespadl akorát Radek, protože ho nikdo neviděl, a Lenka, protože jela opatrně. Dále jsme jeli kolem Portášek a také cestou, po které se nesmí v zimně jezdit, tentokrát již za světla, jediná změna byl v jízdě do protikopce, ta byla neopakovatelná. No a to už jsme byli v chatě.

2.1.2004 (pátek)- PS: poslední den Dnes nás čekal celodenní výprava, jen pro ty nejodvážnější a nejmocnější ( Já, Ráďa, Datel, Vojta, Matásek ), Ráno se stávalo hodně brzy (Matáskův den) na autobus, naštěstí ho všichni stihly, s menšími komplikacemi jsme se tak dostali až do Špindlu, kde začínala první část našeho dobrodružství, dole pod Medvědínem panovala optimistická nálada, padali krásné bílé vločky radost pohledět, bez problému jsme nasedli na lanovku a jeli na horu. bohužel s přibývajícími metry stále více mrzlo a foukalo. Nahoře to bylo až k nevydržení, a to jsme ještě nebyli nejvýš. Vydali jsme se rychle na cestu do krásně hustého lesa, který zabraňoval v cestě dotěrnému větru. Jen jsme z něj však vyjeli, ofoukl nás fujavec toho nejtěžšího kalibru, postupujíc prakticky centimetr po centimetru jsme dolezli do první chaty, která se namanula. dali jsme si menší pauzičku a něco na zub. Když jsme se znovu vydali na cestu po hřebenech, byla značena tyčemi, z kterých byli vidět tak na deset metrů, možná míň.

Místy jsme zastavovali nevím kde, protože toho stejně nebylo moc vidět, jednou jsem dokonce objevil skalný domov, ve kterém bylo přímo nádherně. Mimochodem Datlík si zlomil svou plastikovou hůlku, při odstraňování sněhu z jednoho sloupku. No za nějakých pět hodin jsme urazili asi deset kilometrů, což nás zcela vyčerpalo, tak jsme nasadili do nejbližší hospody, kde na nás silně zapůsobil ostřílený vrchní, který nejdřív sprdnul Ráďu za jeho talíř, na nás měl několik poznámek ohledně našich bot, a pak se ještě hádal s němci o ceny. Když jsme odjížděli, na Sněžku již nebylo ani pomyšlení, jelo se rovnou do Špindlu a to tou nejkratší cestou po silnici. (po nějakém čase) Na autobusové zastávce nás začali trápit starosti s autobusem, naštěstí jsme jeden stihli, jeli jsme s ním až do Vrchlabí, odkud měl navazovat další spoj, jak sami tušíte nenavazoval. Naštěstí jsme našli taxikáře, který nás hodil až domů poměrně za slušnou cenu.

3.1. 2004- Odjezd domů Byl v celku poklidný, jelo se autobusem, ve kterém jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí ze života jedné mladé slečny a hocha, který potřebuje někoho najít atd. atd. V Praze již čekal Špidla, Paní Kuchařová a Pan Matas, kteří odvezli své ratolesti i neratolesti domů. To je konec, ale těšte se na příští rok.